Inspirace a pramen moudrosti

Poslední jízda

Taxi1
Taxikář v New Yorku povídá: Přišel jsem na zadanou adresu a zatroubil jsem. Po několika minutách čekání jsem zatroubil znova. Měla to být poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal že by jsem mohl odjet, ale namísto toho jsem auto zaparkoval, šel jsem ke dveřím a zaklepal na ně.

''Chviličku'', ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy. Slyšel jsem jak tam něco tahá po zemi. Po dlouhém čekání se dveře otevřeli. Stála přede mnou malá, přibližně devadesátiletá žena. Byla oblečená v hedvábných šatech a měla klobouček se závojem jako v nějakém filmu ze čtyřicátých let.

Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal jako by v něm už nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý utěrkami. Zdi byly prázdné. Na zdech nebyli hodiny, na poličkách nebyli hrníčky ani nějaké ozdůbky. V jednom rohu stála kartónová škatule plná fotografií a skleněného nádobí.
Taxi1
Posledná jazda © Delphotostock - Fotolia.com/pmalenky
Taxikář v New Yorku povídá: Přišel jsem na zadanou adresu a zatroubil jsem. Po několika minutách čekání jsem zatroubil znova. Měla to být poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal že by jsem mohl odjet, ale namísto toho jsem auto zaparkoval, šel jsem ke dveřím a zaklepal na ně.

''Chviličku'', ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy. Slyšel jsem jak tam něco tahá po zemi. Po dlouhém čekání se dveře otevřeli. Stála přede mnou malá, přibližně devadesátiletá žena. Byla oblečená v hedvábných šatech a měla klobouček se závojem jako v nějakém filmu ze čtyřicátých let.

Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal jako by v něm už nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý utěrkami. Zdi byly prázdné. Na zdech nebyli hodiny, na poličkách nebyli hrníčky ani nějaké ozdůbky. V jednom rohu stála kartónová škatule plná fotografií a skleněného nádobí.

''Pomohl by jste mi odnést ten kufr do auta?'', požádala mě. Odnesl jsem kufr do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě. Chytila mě za ruku a pomalu jsme šli k autu. Neustále děkovala za laskavost. ''To přece nic není'', řekl jsem jí, ''snažím se jen chovat ke svým pasažérům tak, jak by jsem chtěl, aby se lidé chovali ke mně.

''To jste opravdu hodně dobrý chlapec'', řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, jestli by jsme mohli jet přes centrum. ''To ale není nejkratší cesta'', upozornil jsem ji. ''Ach ano, já vím'', řekla. ''Já nepospíchám''. Jsem na cestě do hospicu''.
Byl jsem překvapený a podíval jsem se do zpětného zrcadla. Její oči se leskli. ''Už nemá žádnou rodinu'', pokračovala velmi tichým hlasem. ''Lékař řekl, že už mi nezůstává hodně času''. Pomalu jsem natáhl ruku a okamžitě jsem vypnul taxametr. ''Jakou cestou by jste chtěla jet?'', zeptal jsem se.

Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem kdysi žili jako novomanželé. Potom mě přivedla ke skladu nábytku, ve kterém kdysi byl taneční sál, kam chodila tancovat jako malé děvčátko. Občas mě požádala, abych zabrzdil před konkrétní budovou nebo uličkou. Neřekla nic, jenom se tam dívala.

Seděla schoulená v koutě, beze slova. Najednou řekla: ''Už jsem unavená, asi půjdeme''. Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium, s příjezdovou cestou podél podél průčelí. Jakmile jsem zastavil přišli k autu dva ošetřovatelé. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli na ni už čekat.

Otevřel jsem kufr na autě a zanesl jsem jí malý kufřík ke dveřím. Žena už seděla na kolečkovém křesle. ''Kolik jsem vám dlužná''?, zeptala se a vytáhla svojí kabelku. ''Nic'', řekl jsem. ''Vždyť si musíte vydělat na živobytí'', namítla''. ''Mám i jiné pasažéry'', odpověděl jsem.
Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a vřele jsem ji objal. Ona mě taktéž pevně objala. ''Daroval jsi staré ženě trochu štěstí'', řekla. ''Děkuji ti''. Stisk jsem ji poslední krát ruku a odešel jsem. Dveře za mými zády se zavřeli a byl to zvuk zavírající další knihu života...

Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě oči vedly, ponořen do svých myšlenek. Nemohl jsem po celý ten den ani s nikým mluvit. Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitější jsem ještě ve svém životě neudělal. Vážení přátelé, představte si, co by se stalo, kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a jednoduše odjel?
Impozantní část tohoto příběhu spočívá v tom, že jak by jste chtěli přijít sami o něco blíž, potom by jste měli vědět, že je důležité navázat kontakt i s jinými lidmi. Většina z nás si myslí, že jen velké věci jsou v životě důležité, ale malé věci jsou o hodně víc důležitější! Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velkých okamžiků, ale ty velké okamžiky nás často zastihnou nepřipravených, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří můžou považovat za maličkost. Jak by jsme byli čas od času otevření novým věcem, mohli by jsme, tak jako tento taxikář, zažít též takové krásné inspirativní momenty. Udělejte si víc času na lásku, projevy lidskosti a maličkosti, které tvoří a obohacují náš život! To je to, co se skutečně počítá.