7 dní v tme

Osobná skúsenosť od Darinky

Osobní zkušenost od Darinka: 7 dní ve tmě

Můj týden ve tmě - Jak to celé začalo?

V jeden den, brzy na jaře jsem telefonovala s našim žákem Miguelem a odchytila ​​jsem ho v autě na cestě domů. Sám od sebe mi oznámil: "Jsem na cestě z tmy. Byl jsem týden v tmy. Byl jsem týden v tmě! "Aha, byla moje reakce na tuto novinku. A v zápětí pocit: Bože, chudák, to muselo být strašné ... Ještě, že se to netýká mě. Tím bylo pro mě všechno uzavřeno, ale ten závan energie mého strachu jednoduše přešel do "Všehomíra" a spustil se proces. Kdo neví, o čem je řeč, tak může nyní sledovat, co se začalo dít. Nejprve jasné, že dlouhou dobu NIC. Prostě život si plynul svým tempem a vnitřním řádem úplně klasicky a vše bylo, jak má být ...
V jedno pracovní dopoledne se však nečekaně věci pohnuly. Řešili jsme něco pracovní s mým týmovým kolegou Pavlem, který je současně hlavou naší společnosti, a Duchovním mistrem nás všech. Pavel je osobnost mimořádná. S hlubokým nadsmyslové vědomím, zkušenostmi a přitom laskavou Bytostí, úplným pochopením pro detail a smysl života. Něco mu na mně "nesedělo" a on najednou nadhodil: "Tak, Darinka, a teď je řada na tobě. Ty půjdeš do tmy! "
"Já ?!", ozvala jsem se téměř bez dechu. "To nemyslíš vážně, Palko! Víš, jak se bojím tmy ?!
"Vždyť TO. Vím. A právě proto tam MUSÍŠ! "
"NE!", Já na to.
"Podívej, Darinka, zde nemáme debatní kroužek.", Odpověděl Palko. "Je to hotové a bez debaty."
"Ale, ale ...", prodýchávala jsem tu hrůzu, která na mě vyskočila. Okamžitě jsem byla v Suveho knize Proměna, a vyskakovali na mě útržky jeho zážitků z tmy. Jak tam chtěl-nechtěl jít, jak to tam prožíval, jak ho všechno mátlo, jak chtěl odtud ujít. A jak to nakonec DAL.
"Bože, proč právě JA ?! Proč se toto musí dít mně ?! ", vířily mi v hlavě otázky.
Asi jsem vypadala dost vystrašeně, protože Pavlík to celé nakonec uzavřel: "Neboj, Darinka, to dáš!"
Nahodila jsem bezmocný úsměv: "Ano, Palko, dám." A něco v mém nitru se paradoxně potěšilo. A přišel takový smířlivý pocit, plný laskavé energie, a naplnil mě důvěrou ve vlastní síly. Dokonce se tam objevila i touha být v té tmě, UŽÍT si ji.

 dní v tmě: Magie

Foto © Pavol Malenky I Marion Daghan-Malenky I Daghan-Malenky GmbH I Skúsenosti Espenauer Str. 10, 34246 Vellmar

Vyhledání místa, rezervace a čekání

Bylo mi nad slunce jasné, že když mám někam do tmy jít, tak pro to i něco musím udělat. Nemělo význam odkládat to na zítra, pozítří, o týden či měsíc. Nuž jsem si "vygúglila" Týden ve tmě. Klasika. Počítač na mě "vyplivl" stranu linků. Klikla jsem hned na první. Objevilo se mi: Léčba tmou. Prohlédla jsem to, jako možnou alternativu. Jasné, šla jsem hledat dál. Druhou, třetí alternativu ... Hm, ta druhá byla na mě příliš sofistikovaná. Také nabízeli úplnou tmu v pokoji s příslušenstvím, ale ... Bylo třeba lékařské vyšetření, zda je adept zdravý. Plus k tomu nabízeli neustálou lékařskou péči pro případ potřeby. Samozřejmě, cena již byla v úplně jiných číslech. Vysokých na můj vkus. Ta třetí na Slovensku mě nenadchla. Že by ty moje české kořeny?
Jedno mi bylo jasné, toužím, pokud mám něco takového zažít, aby to bylo čistě přírodní a spontánně a bez lékařského dohledu. :-) Kde jinde si mám zažít něco tak delikátní jako v lůně čisté přírody? Tak jsem se pěkně vrátila na začátek a šla jsem za hlubšími informacemi. Místo? Lomec. Hm, kde to asi je? Dívám ... Čáslav. No není to konec světa, nějakých 300 kilometrů. Nabídka: "Tři svatyně: východní, jižní, západní. Severní zatím nemáme, stavíme. "Jedná se o samostatnou chatičku s plochou 22 m2. S možností topení i chlazení. Příslušenství sprcha a splachovací záchod. "Strava 1krát denně, přinášíme sami." A bylo rozhodnuto. :-)

Nyní už bylo třeba udělat jediné, vyhledat v kalendáři volný termín a kterou z chatiček. Uff. Kalendář zcela plný. Věděla jsem, že kvůli chladu nemůžu jít ani v květnu, ani v červnu, ani v říjnu či listopadu. Takže sondovala jsem srpen - září. A našla jsem i volný týden v době od 2. do 9. září. A něco mě přivedlo k volbě Západní svatyně. Vyplnila jsem formulář, a poslala. Obratem přišla odpověď s předběžnou rezervací. S tím, že po uhrazení zálohy bude termín potvrzen mejlem. Doplatek bude v hotovosti na místě při nástupu do tmy. Super! Ještě i srpnovou dovolenou mohu využít, že nepůjdu do tmy zcela vyčerpaná, bez sil. Vždyť tam mám uskutečnit svou důležitou životní misi! Tak krásně to celé vycházelo ...

Tak jsem pěkně krásně uhradila zálohu, dostala odpověď a ztotožnila jsem se s oznámením o závazné rezervaci. Podívala jsem se ještě do Roudovic kalendáře, kde jsem již byla uvedena jako účastník Léčba tmou.
Při nejbližší příležitosti jsem se samozřejmě pochlubila Pavlovi o své akčnosti, vždyť proč ne ?! Byl tomu vskutku rád, že jsem to neodsunula do zapomnění. Akorát, že ve mně se cosi změnilo. Radost a potěšení z celého vystřídal STRACH. Nechtěla jsem si ho v žádném případě připouštět. Ale pracoval statečně a dával mě svým způsobem dolů. Snažila jsem se to "mít pod kontrolou". Ale zdání klame. Zbytečně jsem se ladila a navozovala si vizi úlevy a potěšení z pobytu ve tmě. Zapomeň na to!

Vývoj událostí - vnitřní boj

Jasně, že jsem měla světlé chvíle, kdy jsem všechno skvěle zvládala a byla jsem v pozitivním očekávání. Ale postupně jich bylo stále méně. Chodili mi i mejly od Roudovců, jako jedné z adeptek, o zážitcích jiných lidí z Léčba tmou. Dva-tři jsem si přečetla, ale v podstatě byly na jedné "společné vlně". Psalo se v nich o úžasných zážitcích a doporučeních pro ostatní lidi. Rušilo mě to, a strašilo ještě více. Co když já to nedám ?! Co když já budu jednou z těch, co to prostě neustálí ?! Brrr ...
Čas plynul a i ty nejkrásnější chvilky byli "podbarvené" jedovatou fialovou. I ty nejvoňavější květiny už mi tak nevoněli jako dřív. Stále tam byl vzadu v hlavě ten výstražný zvonek: "2. září! ", to omílal neustále. Jsem však odhodlaná nevzdat se a DÁT TO!

Život plynul svým tempem a dění mělo vlastní scénář. Jsem stále dost akční a přičinlivá bytost, nuže jsem se nadchla společným výletem do Banské Štiavnice.

Jaro bylo v plném rozpuku, přítel nám slíbil výšlap v chráněné krajinné oblasti. Těšila jsem se, vždyť on se v tom vyzná, jako ekolog a znalec přírody mi určitě ukáže místní zvláštnosti. Už dlouho jsem nebyla na túře, nuže jsem se rozhodla rozhýbat kostru a posílit svaly. Zdálo se mi to užitečné, motivující a postupně jsem přidávala zátěž. Všechno šlo hladce, až po den, kdy mé tělo řeklo své: "STOP!" Pak už bylo jen opatrné posouvání se v rámci domácnosti a čekání na zázrak, že kyčel přestane stávkovat. Nepřestala. Nemám ve zvyku se jen tak vzdávat, proto se výlet konal, ale navzdory kráse přírody, všem tajemným rostlinkám místního biotopu, poslušnosti omladina i láskyplnému přístupu ostatních zúčastněných měl pro mě trpkou příchuť a bolest byla někdy přímo nesnesitelná. Bránila mi v pohybu a vážně jsem musela posbírat všechnu sílu a řádně zatínat zuby, pokud jsem nechtěla bojkotovat celou akci.

nečekané události

Bylo mi jasné, že už více nemohu přehlížet odezvy svého těla. Nemělo to celé ani hlavu ani patu. Čekala mě návštěva u mých poradců a andělů strážných Marcely a Andreje Godóovců. Jen co jsem se tam u nich v "Pramenech zdraví" zjevila, oba se do mě pustili: "Darinko, musíte to dát! Máme nový objev! Byli jsme na takovém semináři. Přednášel nám sám pan profesor MUDr. Jaroslav Michálek, Ph.D. z Brna. Je to úžasné, pomáhají lidem, jako jste vy! Transplantují kmenové buňky do postižených míst. Prosím, neváhejte! Je škoda, pokud to nedáte! "

Věděla jsem o tom už dříve, ale znala jsem to jen z druhé ruky a prý to dělají u nás na Slovensku v Malackách. Marcelka se hned k tomu vyjádřila: "Nevím jak to dělají tam v Malackách, ale tito zde jsou skvělí! Pokud mohu, doporučuji vám to Brno. "
Už po cestě domů mi vířily v hlavě "tvůrčí myšlenky" a snila jsem si svůj sníček. Co sníček ?! Byl to řádný sen o zázrak, který dá do pořádku moji bolavou kyčel.
Přišla jsem domů, prvně jsem si vygúglila Cellthera Clinic a četla, prohlížela i poslouchala. Znělo mi to jako rajská hudba. Žádná výměna kyčelního kloubu, jen pomocí vlastních tukových buněk ...

Zkouška přesvědčení a rozhodnutí

Jasné, jdu tam volat. Nebylo to až tak rychle, a ani jsem se tam nedovolala. Dva pokusy mě nakonec přivedly k vyplnění jejich vstupního formuláře. V úterý 4.7.2017. A? Nic ...
Bylo mi jasné, začali se prázdniny, dovolené, asi i v Celltheraclinic. "Hm," obracela jsem si situaci v hlavě, "já se vždy snažím odpovědět lidem, kteří nám píší, ihned - maximálně v následující den." Aby věděli, že naše webová stránka žije a jsme tu pro ně. Hm ...
Nakonec jsem si řekla: "vypustím to z hlavy, možná to není cesta pro mě." A pak se začaly věci dít. :-)
Došla mi odpověď na e-mail z Cellthera clinic. Omluva za pozdní reakci z důvodu státních svátků. Potěšilo mě to, samozřejmě. Akorát jedna věc ne: "Chtěla bych Vás poprosit pro lepší posouzení Vašeho zdravotního problému o zaslání RTG i snímků, Pokud Máte k dispozici, nejlépe maximálně 6 měsíců staré. "Uff! Hups, asi se tomu, co roky od sebe odsouvám, nevyhnu. No uvidíme. Zvedla jsem telefon a vytočila jejich telefonní číslo. Zvedla to paní, která mi odepisovala. Představila jsem se a řekla jsem jí o své situaci, že RTG-snímek nemám, ale navzdory všemu mám velký zájem o aplikaci jejich léčebné metody. Paní nezaváhala ani na vteřinu a řekla: "To nevadí. Můžete přijet na nezávazné konzultace. Pan doktor se vám bude věnovat. Dáme si termín? "
"Jasně", zněla moje odpověď. Dohodli jsme se na čtvrtku 20.7.2017 v 16:00 hod.
Vida, jak rychle to celé naskočilo, když jsem na to přestala tlačit.
Bylo mi jasné: Cestička se otevírá ...

Už jsem se s tím nezatěžovala a vycestovali jsme na naši první letošní dovolenou do Rumunska. Krása, ale dlouhých a pro mě fyzicky náročných deset dní. Bolesti, bolesti, bolesti. Navzdory nim jsem se odosobňovala, a co nejvíce si cestu užívala. V konečném důsledku jsem viděla Hunyadoaru, Bran castel, Pelesh castel, Bahenní sopky i Piatra Neamth. Přitom Bran castel v Transylvánských alpách byl pro mě výzvou z důvodu zcela jiného. Magického. V dobách turecké nadvlády tam žil a přestavoval ho Vlad II., Pro svou povahu nazýváni Drákula. Nebylo to až tak hrůzostrašné a krvelačné jak to vnímáme dnes. Mělo to úplně jiný význam: vyjádření síly a odvahy jako DRAK. Teprve později v 19.století ho jako krvelačnou bestii udělal světoznámým román irského spisovatele B. Stokera. Bran castel byl plný středověké historie i lidí a života.
Po absolvování této náročné 2500 km dlouhé trasy jsem se už nevěděla dočkat na naplánovanou konzultaci v brněnské Celltheraclinic. Konečně nastal čtvrtek 20. červenec 2017 a konzultace se také uskutečnila. Pan doktor si mě prohlédl, vyslýchal se své, důrazně vyžádal RTG-snímek a dohodli jsme datum výkonu zákroku. 31.srpen 2017 byl oním DNEM. V hlavě mi v panice zvonil zvonek. 31.srpen ?! Vždyť 2. září mám jít do TMY! Bude se to dát? Co s tím ?! Opatrně jsem se zeptala na pooperační stav. "Nic zvláštního," odtušil pan doktor, "jenom klidový režim, žádné výkony. Jenom to, co potřebujete z provozních důvodů vy sama pro sebe. "Aha, tak to by šlo.

Fyzické dění a zákrok, stavy po zákroku

Vše se už dělo a mně neustále uvnitř zněl tichý hlas: "Moje drahá, tobě pomůže už jen ZÁZRAK!" Věděla jsem to najisto, ale vůbec jsem netušila, jaký zázrak a kdy se stane. Měla jsem v sobě zvláštní pocity nicoty, nesmyslnosti. Nevěděla jsem se ani pořádně zhluboka nadechnout. Ať jsem dělala cokoliv, nic mi nepřinášelo úlevu a byla jsem v nepohodě.
Věděla jsem však jedno. Jdeme teď na naši relax-dovolenou k chorvatskému moři. Klid a pohoda udělají své. A i dělali. Ale ne tak jak jsem si to představovala. Jasně, že jsem si užívala harmonii s mým manželem, překrásné místa k odpočinku. Laskavou teploučkou, a neskutečně čistou, mořskou vodu. Hezčí obrázky, které jsem viděla a nechávala jejich vcházet do sebe, těžko na světě najít.
Což nebylo až tak super, na nedalekou pláž bylo jen asi 150 m, ale jakých ?! S převýšením dobrých 30 m. Strmých, převážně se schody, dechberoucích jakoby 10 patře bytového domu. Teda. A to se opakovalo denně 3-4 krát. Po dvou dnech jsem byla KO. Čisté zoufalství! Pak jsem zjistila, že i mnohem mladší lidé a také vysportovaní fučí, když kráčejí nahoru. :-)
To mě trošku uklidnilo. Potom začalo působit jiné strašidlo. Zákrok. Jaký bude? Říkají, že to není až tak náročné. Ale co potom? Já jdu za tři dny do tmy! Jdu ?! Nejdu! Kdo mě může donutit? NIKDO! Ani Pavlík ne. Hm, a bůhvíco by mi řekl, kdybych i šla ?! V duchu jsem ho slyšela, jak se rozhořčuje: "Poslyš, Darinka, a ty nemáš zdravý rozum ?! Kdo ti tu nakázal jít v takovém stavu ?! Ty musíš vědět, co můžeš! Pokud to nevíš, neznáš MÍRU PRO ODPOVĚDNOST, a nejsi kompetentní osoba !!! "
Uff! Tak se to střídalo. Nahoru-dolů. Jak na houpačce. Nakonec jsem to celé uzavřela s tím, že nejdu tlačit na pilu a ŽIVOT mi ukáže, co s tím.
Že třeba dát šanci tomu tichému hlásku ve svém nitru, který právě v těch nejtěžších okamžicích říkal: "Moje drahá, tobě pomůže už jen ZÁZRAK!"
Pak přišel druhý týden pobytu, a já jsem začala svižnější zdolávat oněch 10-patře. A vůbec, příroda si dělala svoje - zázrak.
Čas se naplnil, vrátili jsme se domů a zbývalo pár dní na predýchanie a zařízení potřebného. Jasně, že jsem věděla, že je důležité ohlásit se Roudovcům na Léčba tmou. .

Ten čertík pochybností mě dohnal na jejich rezervační kalendář. Se záměrem přehlásit si začátek na týden-dva později. Zapomeň na to! Absolutně vybukované! NIC !!! První volný termín: leden 2018! Nuž tudy asi cesta nevede.
Tak jsem zvedla telefon a vytočila jsem Tomášovo telefonní číslo. Hned to zvedl a já mu v stručnosti co nejsrozumitelnější vysvětlovala, v jakém jsem rozpoložení a ptala se, co udělat. Tomáš mi s klidem Angličana odpověděl: "Neboj, to dáš! Přijeď, my se o tobě postaráme. "" Ano? Nuže dobře, tak já tedy přijdu. ", Zněla moje odpověď. A opět zde bylo: "Moje drahá, tobě pomůže už jen ZÁZRAK!"
Potom svitlo 31. srpna a my jsme nasedli s manželem Jožkou do auta - směr Brno, Celltheraclinic. Vše šlo "jako po Drátku". Na recepci o nás věděli, tak jsme nic nemuseli řešit - žádný občanský, žádný zápis do knihy návštěv jako první. Pan doktor se mnou ještě jednou prošel formality, podepsala jsem příslušné tiskopisy, a šlo se na věc.
Nejprve odebrali tuk z bříška, ten pak zpracovali. Nechali mě vyspat se z náladovky, která je součástí zákroku. Mezitím udělali úpravu s demontovaným tukem, aby byl tím hojivým transplantátem. Následoval nepříliš příjemný vpich do oblasti blízko pravého kyčle. Pak mě už jen zabandážovali do pásového korzetu, oblékla jsem se a šli jsme domů.

Pocity jsem měla smíšené. Břicho mě bolelo, korzet mi nedovoloval přirozený způsob dýchání. Byla jsem jako uškrcení. S radostí jsem "zalezla" do postele, abych si dala prostor na spánek a odpočinek. Nuže, přežila jsem do rána.
Svitl pátek, já se motala v rámci svých možností po domě, ve smyslu lékařových doporučení připravila co-to do úst. Pak přišel rozhovor s Palekm. Probrali jsme operaci i ostatní. Sám se nejprve zarazil: "Ty přece chceš jít do té tmy? Můžeš to po takové operaci? "Tak jsem mu zpodrobnila zákrok a on říká:" Dobře, ale MUSÍŠ si vzít něco na povzbuzení. Abys byla silná. Bez toho je vyloučeno, aby ses do toho vůbec pouštěla! "
"Aha, a co to má být?", Zněla moje otázka.
"Nuže multivitamin, jakýkoliv a D-vitamin! A nespekuluj! Je to příkaz !!! "
S Palkem se nevyplatí v jistých chvílích diskutovat, a už vůbec se neposlouchají jeho rady. Jistě to myslí v dobrém. S tím jsme si řekli: "Čau, vidíme se v astrálu!“

Biela mágia Pentagram

Události těsně před cestou, cesta na místo a uvítání

Bože, co mám udělat ?! Dnes je státní svátek - 1. září, vše je zavřené. Kde si to koupím - ty multivitaminy ?! D-vitamin jsem na štěstí našla v domácí lékárničce, ale multivitamin ?! Zapomeň na to. To já už roky nemusím. Hm, že by zítra po cestě do Lomca? Tak si to ještě komplikovat? Ne! Mám spásný nápad: ENERGOTON! Čistý přírodní produkt. Na bázi kapalného koncentrátu. Výtažky ze sibiřských bylin. To je ONO !!! Povzbudí, žádná chemie, to dám !!! Zvedám opět telefon a zkouším zavolat paní, od níž zvyknu produkt kupovat. Kupodivu paní Ľudka, ačkoli je svátek, na druhé straně telefonu říká: "Ano, mám dva volné. Jsem sice mimo Bratislavu, ale o 17-té mi přichází vlak zpět. Ozvu se vám a můžete si přijít pro něj. "Neuvěřitelné - zázrak.
Po sedmnácté jsme se už vraceli s Jožkou i s Energotonom domů. Věci jsem už měla připravené, stačilo dát do kufru. Brala jsem si ho záměrně. Je to výborný přenosný šatník. Nadávkovala jsem si Energoton, i ostatní výbavu - minimální. Ale navzdory všemu jasné, že nadprůměrnou. To jsem si dodatečně potvrdila při návratu domů. :-)

Potom svitla sobota 2. září a my jsme po snídani vyrazili na cestu. Už jsem nic neřešila, jen jsem si užívala. UUžívala jsem si doslova všechno. To co se dělo pro mě začalo mít jakýsi nový rozměr. Barvy byly barevnější, vůně byly voňavější, lidé byli laskavější. Začala jsem se těšit na pobyt ve tmě. Tak jako na samém začátku probleskovaly ve mně pocity radosti, že si to jdu dovolit! Že se na to vlastně těším.
V tomto rozpoložení, právě v okamžiku, kdy jsme vyšli na hlavní cestu v naší obci, mi zazvonil telefon. Kdo to může být? Dívám ... Miško, náš syn. "Haló", ozývam se.
"Haló!", Poslouchám jeho odpověď. "Nuž my už míříme domů, z těch Čech!", Chlubil se synáček.
"No, a my do Čech právě vyrážíme, Miško!", Zněla moje odpověď.
"Ano?", Zněl jeho překvapen hlas. "A kampak, kam jste se vybrali?"
„Do Lomce.“
„A to je kde?!“
„Při Čáslavi.“

„A co tam?“
"Jdu do tmy.", Já s obavou mu říkám. Čekala jsem nějaké kárání, ale ono nic. Pouze: "Tak si to užij, tedy." A ještě bylo slyšet dětské hlásky našich vnuček: "Ahoj babiii!"

Cesta uběhla jako nic. Ačkoli to bylo přes 300 km, z velké části se šlo po dálnici, až posledních 70-80 km po okreskách. Byly stále užší a klikatější. Jedna neměla ani středovky. Lomec je malá obec na okraji Hornočáslavské vrchoviny. Najít přesně místo vstupu Sygic-navigátor nedokázal. Tak zůstal pomocník mobil. Tomáš zvedl hned.
"Tomáši", opáčila jsem, "už jsme tady." Nástup byl stanoven na čas mezi 18 a 19-tou hodinou. My jsme došli o půl páté. Nuže, Jožko měl ještě minimálně tři hodiny cestu domů. Nechtěl jít do noci, pochopitelně. Vždyť dohromady to dělá skoro 700 km!
"Ahoooj", neslo se z telefonu, "to neva. A kde jste? "
"Inu, nacházíme se za vesnicí při skládce dřeva a přišli jsme od Lomecký."
"Tak se vraťte k autobusové zastávce. Za ní odbočte doprava a už jste tady. ", Byla Tomášova navigace
Autem jsme prošli bránu a ještě kus k jejich usedlosti. Tomáš právě vyprovázel nějakou paní a na rukou měl spící miminko. "To je naše Vánočka", usmíval se, "náš přírůstek do rodiny, má něco přes měsíc." Tomáš mluvil nahlas, smál se otřásal dítě, chodil tam, kde potřeboval jít. A miminko jen spalo a spalo. Nebylo už velmi teplo, ale nemělo ani čepičku, ani svetřík. Bylo jen tak v dupačkách. A bylo mu zjevně skvěle v taťkové náručí.
"Tak, dem se podívat?", Zeptal se Tomáš.
"Ano," odpověděla jsem odhodlaně. V té chvíli jsem opravdu potřebovala ze sebe vydolovat to odhodlání. Soustředěně jsem se dirigovala, protože bych jinak podlehla panice, řekla Pavlovi: "Nikam nejdu, otočme se, vraťme se domů!" Tak jsem tedy zahrála "Paní Statečnou" a vybrali jsme se k Západní svatyni. Míjely jsme dvou statných kavkazských ovčáků. Jeden, přivázán - prý skáče od radosti na lidi, druhý - ležíc na zemi, jen zvedl hlavu, mrknul na nás a opět zalehl. Bez zavrčení.

Prostor, zhasnutí a tma

Chatička byla malá, jednoduchá, čistá. Od vstupních dveří rovnou jen úzká chodba, asi metr široká. Končila sprchovým koutem, před ním toaleta, před ní malé umyvadlo s odkládací ploškou, a nízká polička až ke dveřím. Na ní jsem zaregistrovala jablko, nektarinky a hrušku. Ještě tam byla nějaká plastová věkem překryta nádoba. Asi muesli, Blesklo mi v hlavě.
Nic jiného jsem nevnímala. Bože, to tu budu vestoje ?! Tomáš, který vešel první, s úsměvem říká: "vejdi dovnitř, ať můžu zavřít venkovní dveře." Vcházím, on je zavírá, a hurá, zjevují se druhé dveře. Jdu za Tomášem dovnitř. Vchází i Jožko.
„Tak zde máš svůj prostor.“
„Postel, větrání“, ukazuje na nástennú klimatizačnú jednotku. „To ti bude udržovat nastavenou teplotu. Lidi chtějí 22°. Já ti to tady nastavím...“
Tehdy jsem se už jaksi probrala k životu a říkám: "Můžeš mi tam nastavit 23 stupňů, Tomáši? Pro mě je to komfortní teplota. "

Tma

Foto © Pavol Malenky I Marion Daghan-Malenky I Daghan-Malenky GmbH I Skúsenosti Espenauer Str. 10, 34246 Vellmar

"Jasně!", Nastavil Tomáš ovladač a dal ho do nástěnného držadla. "Kdyby něco, řekneš a já ti to udělám."
Mé oči byly zjevně plné strachu, dýchala jsem jen mělce, bylo mi hrozně.
"Neboj! To dáš! To nic není. Jenom zhasni, až budeš připravena. ", Říká Tomáš s nejkouzelnějším a nejuklidňujícím úsměvem na tváři a s děťátkem na ruce.
"Mimo jiné, to není vězení. Kdykoliv můžeš vyjít ven, kdykoliv můžeš rozsvítit. Záleží jenom na tobě. Ale jestli máš skutečný úmysl tady sedm dní Zůstat, rozhodně to nedělej! Není to správné. "
"Je to jenom o tobě, tvém postoji a o tom co chceš docílit.", Dokončil a vraceli jsme se pro kufr k autu. Tehdy se objevila i Lenka. Žena asi tak mé výšky, s tmavými kudrnatými vlasy po ramena, zkypřená čerstvým mateřstvím. Podali jsme si ruce, seznámili se s úsměvem.
Jožko mi pomohl s kufrem. Složili jsme ho v hlavním prostoru u zdi, tam bude jako šatník. Naštěstí měl hodně přihrádek a už jen, abych si pamatovala, co kde mám.
Jožko se pobíral na odchod, šla jsem s ním. Srdce mě bolelo, hrdlo stažené, v očích slzy.
"Tak ahoj, a šťastnou cestu!" Byla poslední slova, ještě zamávání a odchod dovnitř.
"No já asi uteču.", Hlodal tichý hlas ve mně. "Ale ne!", Posilovala jsem se cíleně. Vyskládala jsem zubní potřeby na umyvadlo, prohlédla jsem si ještě jednou prostor, abych si ho zapamatovala.

Nahodila jsem si relaxační oděv, omrknout kufr. Nadechla jsem se a ZHASLA JSEM.
Nastala TMA. Přesně taková, jako když mi to na začátku Tomáš s úsměvem předvedl: "To je tma, tedy! Co říkáš? "
Je asi půl šesté navečer, mám hlad? Nemám. Donesou mi aspoň čaj? Jsem žíznivá. Dám si z té jejich stoleté ručně kopané studny. Napustila jsem si z kohoutku do jediného plastového poháru. Bohužel jen studené. Teplá netekla. Snad se v noci zahřeje.
Bylo mi zima. Přidala jsem si ještě svetr, a přehodila přes sebe přikrývky, jak jsem si lehla do postele. Čas plynul. Žízeň neutichala. Asi v dvouhodinových intervalech jsem dělala pořád totéž. Půl sklenice vody, toaleta. Půl sklenice vody, toaleta.
Později jsem se dala do pyžama a usnula jsem neklidným spánkem, který byl také přerušován tím neutuchajícím fyziologickým procesem.
Byla jsem neustále ve střehu a čekala jsem, co se bude dít. Nedělo se nic mimořádného. Jediný silně znepokojující neznámý hluk se začal najednou šířit prostorem. Pomalu mohutněl. Krev mi začala tuhnout v žilách, naskočili husí kůži.
"Už je to tady?", Letěli moje myšlenky. "Blíží se nějaké nepoznané síly ke mně?"
"Co udělám ?! Co mám dělat, proboha ?! ", ptal se můj vnitřní hlas.
A najednou ten hluk začal slábnout a ztratil se, k mé nevýslovné úlevě.

Myšlenky a vzpomínky

Bylo už asi ráno, tak jsem vstala, udělala si ranní toaletu. Oblékla jsem se do denního oblečení. Měla jsem představu o cíleném pobytu, ne takovou, že nechám jen, aby se věci děly samy od sebe.
Šla jsem sem do tmy přece s úmyslem dojít k sobě samé, ke své podstatě. Kdo jsem a kam směřuji. Nevěděla jsem sice, jak to právě se mnou samou bude probíhat, ale navzdory vnitřním strachem a obavám, nejsem člověk, který utíká z boje. Toužila jsem dosáhnout svého cíle, ať byl jakýkoliv. Ať mi přinese cokoliv. Chtěla jsem vydržet celých sedm dní ve tmě. Uprchnout dokáže každý. Ale kam bych utíkala já ?! Sama před sebou? To v žádném případě!
Čas se vlekl a bezděčně začali v hlavě běžet vzpomínky.

Různé, z různých životních etap, zdánlivě spolu nesouvisejících. Někdy jsem se musela smát, jindy jsem opět cítila svou vnitřní bolest. Bolest v srdci. Ta mě provází vlastně celý život ... Od raného dětství. Prociťovala jsem znovu svůj návrat domů z prvního školního dne mého dětství. Bolest, že už nejsem s babičkou, kterou jsem velmi milovala. Že se mi život nenávratně změnil a doslova mi vzal tu naši sounáležitost - mě a babičky. Byli jsme skvělé "parťačky". Já malá, ona velká. Ona šila, já jsem se dívala na módní magazíny. Nerušila jsem ji a ráda jsem od ní poslouchala: "Ty jsi taková hodná panenka.", Říkávala svou moravskou hanáčtinou.
Tak to šlo dookola.

Fyzické tělo a jeho potřeby

Uvědomovala jsem si naplno svůj fyzický stav. Byla jsem po transplantaci, moje břicho bylo bolavé a měla jsem mít na sobě ten "skvělý" vynález - korzet, aby se břicho lépe hojilo. V praxi to vypadalo tak, že mě to každou chvíli budilo, protože se s každým pohybem posouval směrem nahoru. Omezovalo mi to dýchání a škrtil mě neskutečně.
Byla neděle dopoledne, a já jsem si řekla, že to vyřeším po svém. Pokusně jsem korzet složila a s úlevou nabrala plný jogínský dech. Bylo to krásné. Vždyť kdyby něco, obléknu si ho zpátky.
Vnímala jsem naplno tmu. Tmu všude kolem mě. Chytil mě hlad, tak jsem si snědla hrušku z ovocného výběru na lavičce. Chutnala úžasně! Mňam. Moje fyzické tělo si ptalo své. Přestože jsem přišla za duchovním, nedaly se přehlížet fyzické potřeby. Předešlá noc mi to dala jasně najevo. Ještě stále mi bylo zima a uvědomila jsem si, že se neumím ohřát. "Asi ta teplá strava mi chybí!", Zazněl můj vnitřní hlas. Bylo to takové uklidňující zjištění. Že navzdory duchovnu je zde fyzično a to mě spojuje s vnějším světem. Nic ze sebe jsem zatím neztratila! Tak jsem poslouchala hlas svého těla a dovolila mu, ať dělá své, co je třeba. Neřídila, neusmerňovala, jen dovolila.
Každou chvíli jsem se snažila procházet, opravdu mi bylo dlouho. Věděla jsem, že musím opatrně, vzhledem k pozákrokový čas. Nebylo kam spěchat. Ale chodit, aspoň trošku, mohu zkusit. Opatrně jsem se v prostoru hýbala, ohmatávala s rukou zeď, abych neztratila směr.

Nebylo to zpočátku až tak jednoduché.
Pak jsem opět sedla na postel a vzdychla si: "Bože, vždyť je neděle! Oni na mě najisto zapomněli! Co budu dělat ?! "

Po dllloouhém čase se ozval dohodnutý signál - zaklepání na vchodové dveře. Já jsem svůj signál odťukala podle dohody na své vnitřní dveře.
Ohlásila se Lenka: "Ahoj! Tak ti tu něco nesou. Máš tam polívku a další teplé jídlo. Je to myslím buddhistické pouštního. Doporučuji ti, abys snědla to buddhistické postní napřed a polívku až navečer. Ta je v termosce a vydrží ti teplá dosti dlouho. Dala jsem ti k ní náš cibulový chléb. "
"Děkuji ti, Lenko, i jsem vyhládla. Dám si! "
"Leni", zeptala jsem se jí zásadní otázku, "létají tu letadla?"
"Jasně, spousta." Odpověděla Lenka.
Pak jsme si ještě řekli pár věcí, jen tak od srdce, dotkli se navzájem rukama a Lenka odešla: "Víš ona - Hanička - pořád chce jenom mně. Tak už běžím. "
Zůstala jsem sama. Buddhistické postní jsem měla ve čtvrtek při návratu domů z Brna. Neměla jsem chuť na reprízu. Ale ta polévka byla božská! I Lenčin cibulový chléb.

Zvuky

Vnímala jsem, jak se čas pomalu posouvá. Ale polévka udělala své, už mi nebylo tak chladno. Dala jsem se do pyžama a usnula jsem.
Přišly sny samozřejmě, ale co hůř najednou mě opět vzbudil temný hluk. Chatička vibrovala a já vytržena ze snu jsem si opět připadala propadlá temnými silami. Hrůza. Poslouchám, hodnotím. Tak toto letadlo není určitě! Co s tím? Ještě to zesílilo. Zatajil se mi dech.

A potom ... Jasné! Vždyť to je nějaký kultivátor! Dnes je přece pondělí a je časné ráno. Vždyť jsou tu pole kolem. A lidé potřebují obrobit půdu! S úsměvem mi ulevilo. Žádný nájezd negativních energií se NEKONÁ!
A ve smyslu vyhodnocení ta rachotící věc poodešla a hluk zeslábl. Poté se opět vrátil zpět, a zase odešel ...

Sny a první vidění - naplňování prostoru obrazy

Samozřejmě, když jsem spala, zdálo se mi. Když jsem byla vzhůru, tak jsem vnímala jen a jen tmu kolem sebe. Přesně jsem věděla rozlišit, kdy sním a kdy bdím. Byla jsem už klidnější, protože jsem zjistila, že se vlastně NIC neděje. Nic mě nestraší, nic se mě nechce dotýkat, nic na mě nekřičí. Všude kolem jen tma. Vnitřní napětí už nebylo tak velké. Přesto tam bylo ještě očekávání. Ve smyslu toho: Pozor! Si jen na začátku. Pouze se to rozbíhá. Nevíš ještě, co bude dál. Vždyť je jen pondělí. Vzpomeň si, co ti mamka říkávala: "Nekřič HOP, dokud si nepřeskočila!" A ty máš k tomu ještě řádně daleko. Nuž jsem si opět lehla s tím, že nyní dám tělíčku spánkový režim a opravdu jsem usnula. Nebyl to dlouhý spánek, vždyť mohlo být časově odpoledne. Ty sny, co se mi zdály, byly tak rychlé a proměnlivé, barevně průměrné. Ale najednou ... Byla jsem doma v ložnici a na poličce při otevřených dveřích ... Co to je? Jeeej, to je krásné. Dívám na zvláštní kompozici svých hrnkových květin. Krásný ostrý obraz, sytě barevný. Kvítky jsou nasvícené jasným paprskem světla. Vidět každý detail. Pánové, tak toto není jen takový sen. Kochám se, těším se. Uvědomuji si, že to není sen, že je to snad pozdrav pro mě ... Že mám vlastně VIDĚNÍ!

Postupně jsem se probírala z toho zážitku a šla jsem si splnit své fyzické potřeby. Vstávám a dívám - fíha - vždyť tu není tma. A prostor není prázdný. Je plný čehosi. Oči mám otevřené a vidím, jakoby všude nastlané kopy - haldy - obvazového materiálu. Je tam všude, ale nedá se to nahmatat, pouze vidět. Nepřekáží to, jen to vystupuje do prostoru. Je to našedlé a neškodné.
Vracím se zpět a opět si lehám v naději, že přijde nějaké dění poté snovém obraze. Ale nic se neděje. Tak dýchám. A mám ideu.

Protože se čas tak neskutečně vleče a já jsem celá ztuhlá, budu to dělat všechno tak, že každou věc, kterou budu potřebovat si přinesu sólo, ne tak jako zvyknu z časových důvodů běžně dělat: Vždy beru i několik věcí najednou, abych neklusala nahoru -dolu jako cvok. Nyní máš kopu času, Darinečka, říkám si. Tak jedno pěkně za druhým a mezi tím krátká procházka. Tělíčko se "protáhne", trošku ním zahýbáš, minutky uplynou ...
Tak prošel pondělí a přišla třetí noc. Bouřlivý sen, ve kterém byly známí-neznámí lidé. Chovali se k sobě hrubě. Myslím, že to byl bývalý kolega s manželkou, který měl k ní povýšenecký zlý vztah. Opět na ni křičel nechutným způsobem. Pak najednou prostřih - manželka tam už není. Já si něco chystám venku, a najednou vidím toho muže, jak před sebou žene černého otroka. Tak jak se to dělo v hollywoodských filmech: Křičí na něj a snaží se ho zasáhnout hrubou ocelovou trubkou. Skoro se mu to podařilo, akorát že ten nešťastník černoušek s úděsem v v očích se najednou ocitl v nějakém úkrytu a ten bláznivý tyran bouchá tou ocelovou trubkou z celé síly do stěny toho úkrytu. Mám zasáhnout, mám zakřičet na toho běsnícího maniaka ?! Bože, a co když se vyřítí na mě s tou tyčí, či co to má v ruce. Nic a nikdo mi nepomůže. Fíha, tak to se raději tady stáhnu a "zapadnu" do obrazu běsnícího netvora. Že by to byl onen strážce prahu, což mi Palko vzpomínal? Že ho musím okřiknout a silou poslat pryč. Ukázat mu, že se ho nebojím! Páni, tak to jsem asi nezvládla. Jasné, že sen pokračoval ve svých nechutnosti dále. Do posledního detailu bylo vidět, jak ten starý dědek dělá nad černochem své sexuální orgie. Jak chudákovi černochovi jdou od hrůzy a hnusu oči z důlků. Fuuuj!

Druhé vidění

Ráno jsem celá šťastná, opět probuzena do nového dne - úterý. Tak si dělám opět své. Ranní hygienu. Piji čaj, přičemž zjišťuji, že je ještě dost teplý. Přichází mi na mysl, že jsem asi dost brzy nahoru, ale byla jsem odpočinutá a nějak jsem cítila, že je třeba vstát. Jenže, co s tím vším. Tak si sadám v zažitém denním pořádku a dávám si ranní meditaci. Energie je při mně, ale vše je nějaké neúplné. Neúplná meditace, neúplný dech. A znovu očekávání, co se bude asi dít? Poslouchám, jak přelétají letadla, už mě to neplaší, jako poprvé-podruhé. Ale jinak se NIC neděje. Nač jsem tady? Nač jsem se sem vlastně odhodlala jít. Tak jsem doufala a věřila, že potkám všechny ty spolupracující bytosti a energie. Že mě možná na začátku vystraší, ale pak mě vezmou na milost a budeme se spolu těšit a objímat. Budou mi ukazovat, jak se dělá astrální cesta. Zamávám při tom Palkovi na pozdrav. Zasmějeme se spolu. A ono stále - nic.

Vize: Hruška viliamnsovka

Foto © Slávka Strešňáková I Pavol Malenký I Daghan-Malenky GmbH

Lenka přináší dost brzy denní příděl jídla, opět vysvětluje co a jak. Nakonec otevírá dveře a jsme těsně u sebe v té tmě. Ona v chodbičce, já ve svém "obýváku". Mohu se i dotknout její ruky. Vypráví mi běžné věci ze života, než měla zážitek s jednou frekventantkou, která nakonec chtěla ještě strávit po týdenním pobytu den u nich doma v jejich soukromí. Jak se tomu Lenka bránila, ale nakonec podlehla prosbám té ženy a nyní jsou z nich dobré kamarádky.
Celé to nakonec Lenka uzavírá poznámkou: "Víš, Tomáš by večer přišel za tebou na kus řeči, ale stalo se něco neočekávaného. Musel vycestovat do Prahy a neví, kdy se vrátí. "Já jí na to s pochopením sobě vlastním říkám:" Leni, nech Tomáše, ať si v klidu vyřídí své. Vždyť máme ještě kopu jiných večerů, kdy si může přijít povídat. "S tím ztotožněna Lenka odchází, a já zůstávám opět sama ve tmě a nekonečném čase.
Ale samozřejmě už poslouchám rady domácích, proto sedám a s koženým příborem si vychutnávám své neidentifikovatelné jídlo. Mňam, skvělé!
Potom si odkráčím svou 20-minútovku a vzhůru do postele. Dávám si šavasánu a sleduji to nic, co se se mnou děje.

Ani spánek ani bytosti ani zvuky - prostě NIC!
A najednou...
Ležím na zádech a před sebou vidím OBRAZ. Překrásný. Barevný, jasný. Ostře vykreslená každá podrobnost. Přede mnou celý prostor a moje zorné pole vyplňuje krásný jasno zelený strom. Vlastně jeho koruna. Přesně uprostřed visí jasně zelená šťavnatá hruška viliamnsovka. Velká, přesně jako ty naše. Je zcela zdravá a jakoby nakrojeným do průřezu, aby bylo vidět i krásnou šťavnatou dužinu. Už jen si pochutnat. Zpoza stromu vidím jasnou blankytnou oblohu. A odtud také vychází jasné rovnoměrně rozptýlené sluneční světlo. Kochám se pohledem. Tehdy přichází poznání. Vždyť je to jen sen. Vždyť já vskutku spím a ono se mi to jen sní. Hm tak otevírám oči, a ... Obraz nezmizel. Zier v úžasu na to. Oči dokořán otevřené, obraz bez změny. Je tam! BOŽE! Ty jsi čaroděj! Vždyť já nespím a vidím ten tvůj výtvor. Je zcela reálný! Užívám si tu atmosféru letního dne. Pomalu se stmívá a blankytně modrá přechází do tmavší, pak do fialové a přichází večer. Tma. Zalévají mě slzy díků, úlevy, že přece tu nejsem sama a opuštěná. Že pro Boha jsem přece jen jeho milované dítě. Děkuji ti BOŽE !!!

Rozhovor s Tomášem a reakce

Tomáš přišel v dohodnutém čase, jak slíbil. Věcně mě usadil na postel a on si vzal své místečko naproti mně hned u dveří. Tak jak je zvyklí, přirozeně s radostným a bezstarostným hlasem mi říká: "No co? Jak se ti daří? Nuda? Tma? Říkáš si, proč tu já takto nemožně sedím a čučím do tmy? "Já jsem v duchu vyhodnotila jeho antré a s úlevou jsem si uvědomila, že sice sedím, ale" nečučím "do tmy jako osel. Že jsem tu tmu přijala. Sice ne zcela jednoduše a hladce, ale přijala. Že s ní nebojuji a nejde mi o dokázání siNĚČEHO. Na druhé straně jsem pocítila jistou citlivou kvalitu, že opravdu nevím CO S TOU tmou MÁM UDĚLAT! Že, ačkoli se tomu bráním, je tu NĚCO, co mě nepouští dál. Že si s tím opravdu nevím rady. A že bych si i dala poradit, kdyby to šlo. Tak jsem si vzdychla a poslouchala Tomáše dále.
A on pokračoval: "Víš, v čem spočívá příčina tvého stavu? STRACH! Hluboký vnitřní strach, který tě drží! A nepustí. A víš, proč ho v sobě máš? "
Ne, odtušila jsem skoro neslyšně, protože jsem užasla, jak to Tomáš VÍ ?! I jsem se ho na to zeptala.
Nuž, odpověděl Tomáš, to mi jen tak přišlo SHORA pro tebe. Jaké upřímné oznámení, jak důvěrně ho znám, když se mě lidé ptají odkud to všechno vím! A řeknu ti ještě více, Darinko. Víš proč máš v sobě ten STRACH? Neboť si jako dítě nedostala tu potřebnou Lásku pro sebe od tvých rodičů. Oni ti ji nevěděli dát, a nemohli vědět, jak ti chybí. Ale MĚLI ti ji DÁT !!! Měla si na ni právo! Ale bylo to, jak to bylo. Ty chceš, aby ten strach teď odešel. Ty si nyní vyplač všechno to, co tam bolí. Čím více vypláčeš, tím více uvolníš. Vynadej svým rodičům, vykřič se na nich. A hlavně je neobhajuj, že tehdy byla taková doba a oni nevěděli ti dát více, než dávají. Ty si měla své právo! Vykřič to ze sebe. Dej to ven.
A uvědom si, že tobě ta Láska stále ještě chybí! Že si úplně prázdná bez lásky, a proto ten STRACH může dělat své! Řekni si, že si černá díra, která absorbuje všechnu lásku. Dovol si ten pocit. A když budeš mít otázky proč, na co, za co, věz, že si MIMO. A ničemu nerozumíš. Až začneš pociťovat úlevu, tehdy si uvědomíš, že k tobě něco přišlo. Potom můžeš jít dál.
To, co ti tedy chybí, ti brání být šťastnou s druhými. Ty od nich očekáváš LÁSKU, ale ty v sobě žádnou nemáš, proto ti ji nemohou dát. Cítíš se s druhými mělce, nepřitahuje tě to k nim. Jsou pro tebe cizí, a to tě bolí, že i ti nejbližší jsou cizinci. Proto máš stále svou vnitřní bolest.
Tehdy se ve mně něco zlomilo a já s pláčem a vzlykajíc vyprávím Tomášovi, o jakých kravínách se ti druzí baví. Nic z toho mě nezajímá, jestli bude pršet, což je kde levnější a výhodnější, co řekl ten o tom a tom ...
No, vidíš, už ses někde pohnula, poznamenal Tomáš. Zkus s tím pracovat, hledej uvnitř odpovědi. A s těmito slovy se Tomáš rozloučil. A já jsem zůstala sama se svým pocitem žalu a bolesti.
Pak přišla noc a já jsem spala opět neklidným přerušovaným spánkem. Tělo bylo odpočaté, není divu.

A stále jsem očekávala: obrazy bytostí, andělů. A NIC! Čisté zoufalství. Snili se mi sny. V jednom bylo mnoho notebooků a každý svítil jinou barvou a vyráběl jakési 3-D modely. Viděla jsem je jasně a zřetelně, i když jsem otevřela oči. Byla jsem vzhůru a sen byl realitou. Všude kolem notebooky, notebooky, notebooky. Pak najednou došel nějaký chlapík a řekl, že on už s nimi nemá nic společného a ať si s nimi udělám, co chci.
Vstala jsem do "dne" a věnovala jsem se i svému tělu. Dostalo, co potřebovalo: hygienu, něco do bříška, i přiměřené pohybové aktivity. Samozřejmě tak jak to dovoloval prostor chatičku.
Pak už nebylo žádný "Úkol", tak jsem si sedla křížem přes postel a věci se pohnuly. Dostala jsem takovou zlost na své rodiče, že jsem bouchala do postele a přišli slzy, výčitky, slzy, lítost, nemohoucnost. Nevím, jak dlouho jsem plakala, ale přicházelo to ve vlnách. Po prvním kole přišlo druhé, po něm třetí, pak jsem to už přestala počítat.
Celé to pak přešlo do stavu úplného zoufalství. Já jsem tak neschopná! Křičel hlas ve mně. Jdu sem jako nějaký "ńouma" s naivní představou, že budu meditovat, dostanu energii, budu mít sílu a přijdou bytostí a já se s nimi setkám a budeme si povídat. Oni mi poukazují pěkně všechny své mně zatím neznámé, ale určitě velmi potřebné dovednosti, ke kterým jsem se zatím nevěděla dostat. Vždyť při tom nově získaném stavu se určitě bude dát vyvádět všechny ty magické tajuplnosti ... A místo toho tu sedím a fňukám, jak úplné trdlo.
Najednou jsem byla u Slávky, ona naproti mně sedící jako hrdá vší silou naplněna sfinga. Ale laskavá a tak jsem se k ní přitulila, a říkám jí o všech svých pocitech, a znovu pláču. Slávka, ten Pavlík mě tak sprdne, když se to všechno dozví, jaká jsem byla "úspěšná". Vždyť sám mi ještě při posledním skype říkal: "Neboj Darinka - to dáš! Uvidíš, a vidíme se v astrální. V astráli !!!! Cha-cha-cha! V jakém astráli ?! Já jsem pouze tu ve tmě, a jen se tu tak motám a NIC !!! Slávka mě objala a já jsem opět usnula, osvobozujícím spánkem.
Pak jsem se probudila a všechno bylo jinak. Přišlo mi, že JÁ jsem ta LÁSKA! Že nikam nemusím chodit, nikoho nemusím prosit, aby mi ji dal. Že jsem sice z jedné strany černé díry pro Lásku, ale tak jako i mince má nejen hlavu ale i orla, i já mám svou druhou stranu. A ta je plná Lásky a ta láska ZÁŘÍ ze mě. JÁ JSEM TÁ LÁSKA, JA JSEM TÁ LÁSKA, JA JSEM TÁ LÁSKA!
Páni to byl OBJEV !!! To uvolnění! A bylo už úplně irelevantní, jestli mě Palko "sprdne". Byla jsem tu JÁ. Pro sebe nejdůležitější bytost. JÁ JÁ JÁ ... S láskou a s pokorou, a s radostí. S hlubokými nádechy a výdechy.
Pak přišel čas oběda, a s ním i Tomáš, který donesl něco "na zub". Slovo dalo slovo a já mu na to, že už to MÁM! Tomášek, já jsem ta LÁSKA! Ano ?, Tomáš na to. To si dobrá, tak nějak to JE, Darinko. A tady máš své jídlo.
A já na to: "Tomášek, a přijdeš zase večer na kus řeči?" "Jasně, že přijdu!" Odtušil Tomáš a odkráčel za svým dnem.
A? Naštěstí nepřišel a věci se mohly dít ...

Sny a rituál

Tak jsem si později dala z té "bašty", kterou nám dnes Vesmír nadělil. Pěkně podle doporučení Tomáše i Lenky. Nejprve to "hlavní". Opět jsem si k tomu sedla jako starý ind a pěkně s ručičkou jsem si vychutnávala svůj příděl. Nejprve se to muselo očichat, pak nahmatat, o čem to je. A potom ... Mňaam. Chutnalo to božsky!
Trošku jsem si odpočinula, pak opět "protáhla" tělo, a znovu nebylo co dál dělat. Opět naskočila lítost a slzy, a znovu jsem "vypouštěla" emoce, přesně tak jak řekl Tomáš. Jak erupce v sopce. A já jsem je vypouštěla. Byla jsem atolem Mururoa: vlny mnou procházely doslova, jak jsem to viděla ve filmových dokumentech o podmořských jaderných pokusech. Vždy se zdálo, že už je konec a pak to přicházelo znovu a znovu. Jediné, co bylo pozitivní, že pokaždé to bylo kratší a více osvobozující.
Po, nevím jak dlouhém čase následovala chvíle úlevy, a já jsem si s požitkem sedla křížem přes postel, opřela jsem se o teplý povrch dřevěné stěny.

Vize: Chrám

Foto © reisegraf http://www.istockphoto.com I pmalenky

Vzpomněla jsem si, že dnes je přece čtvrtek a je den úplňku. Vnímala jsem síly přírody, universa jak se zvedají a vše se mi najednou zdálo jiné. Těšila jsem se, z nitra své Bytosti, z toho uvolnění napětí ve mně i z nových pocitů, které se ve mně postupně zjevovali. Přicházela důvěra v Boha, důvěra v sebe. Přicházeli pocity radosti, že JSEM a mohu si to celé užívat! V přítomné chvíli, jen se tak dívat a užívať si
Tak jsem "odletěla" do osvobozujícího spánku. Nevím, jak dlouho jsem spala, najednou jsem se ale strhla a posadila se. Dívám před sebe, a čelist mi sklesla. Přede mnou se nacházela nástěnná plastika. Vysoká od země až po strop. Bylo na ní hodně polokoulí s jemně vypracovanými ornamenty. Z nich vystupovali větvičky neznámých rostlin. Ještě jsem nikdy něco takového neviděla. Povrch měl barvu světlého pískovce a také struktura byla taková pískovcová. Drsná, ale přitom krásně jemně vypracovaná. Rostlinky měnily barvu od světle fialové po tmavě fialovou. Vlnily se v jemném tanci. V úžasu dívám a cítím klid a hloubku. Nedá mi otočit se do prava, je tam stejný reliéf jako přede mnou, pouze bez květů.

Totéž na levé straně. Pomalu vstávám a otáčím se dozadu, totéž. Já jsem v chrámu! V jeho přesném středu. Opět si sedám a v tom stavu blaženosti zavírám oči.
Ale co to? Obraz se najednou změnil. Přede mnou se nachází jiná plastika. Vypadá jako vývěr lávy, ale ty barvy a opracování jsou jiné - jedinečné. Opět se hladký oblý povrch přeměňuje z tmavě fialové do béžové a celé to vrcholí svítivou bílou, sta Michelangelův alabastr. Otevírám oči, přede mnou chrámový obraz, zavírám oči, přede mnou alabastr. Chvíli se takto bavím: chrám - albastr, chrám - alabastr ...
Tehdy dochází impuls: TEĎ Nyní je ta pravá chvíle na TO !!! Pomalu vstávám a dělám VELKÝ PENTAGRAMOVÝ RITUÁL. Rituál splnit! Cítím všechny Božstva, jak jsou se mnou: Bušidó, Jeremias, Abraham, Merlin, Erzulia, Locco, Banšua, Bansal i ungu. Bingooo!
Nelze slovně vyjádřit, co jsem cítila, jaké to bylo. Snad oblažující extáze ...

Astrální setkání a vidění

Později si lehám a usínám spánkem spravedlivých. Najednou je cosi jinak. Je to jakoby ve spánku, sen. Přichází Pavlík a za ním Marion. Vidím nejprve pouze Palka, s velkou radostí se vítáme a stiskem. Jak se dívám přes jeho rameno vidím přicházet Marion. Usmívající s dívčí tváří. Celá působí dívčí, jakoby měla nějakých 17-18. Něžný úsměv na tváři, také objetí. Obracím se k Palkovi a říkám mu: Pavlíku, dávej na Marion pozor! Je v nebezpečí života. Příliš zhubla a úplně se ztrácí. Pavlík se usmívá: "Já vím, Darinko, a dávám na ni pozor. A opět se spolu stiskem, nyní všichni tři.

Potom mi Pavlík říká: "Podívej! Vidíš to? "A já se dívám sama na sebe, jak ležím na posteli. Zcela uvolněná s úsměvem na rtech. Vím, že to jsem JÁ. Vidím se z výšky a je to tak upokojující. Postupně mi dochází, že jsem mimo své tělo, a vnímám to zcela bez strachu. Vím, že jsem jen divák v této chvíli. Moje tvář dole je klidná a usměvavá. Nic komplikované se neděje. Není nutné se o něco snažit. Stačí pouze BÝT.

Úleva a osvobození - Já jsem Láska

Byl to krásný, osvobozující pocit. Setkali jsme se spolu s Palkem i s Marion. Byla jsem šťastná, naplněná. Tu krásu mi nikdo nemohl vzít. Byl to můj zážitek, jen a jen můj! Vnímala jsem to s celou svou bytostí. Ničí souhlas, zda to bylo astrální setkání, jsem nepotřebovala. Věděla jsem své! Přece jen se udály krásné věci. Ty okamžiky, které jsem prožila se staly a byly mou součástí. Součástí mého poznání. Ne odkoukaný vzorec, jak to prožili jiní lidé.
V hlavě mi stále zněla Tomášovy slova: "Jenom důvěřuj a užívej si! Krásu těch chvil. "

A ještě něco vytrysklo z hloubi mého srdce: "Věřím! A já jsem ten ZÁZRAK, který jsem si vysnila. Já jsem ta láska, kterou hledám celý život. A nedám si to vzít! Je to MOJE ZNALOST! "
POUZE NA MNE ZÁLEŽÍ, JAK S TÍM BUDU zacházet! Bylo to úžasné zjištění. Moci milovat z celého srdce všechno. Celý svět, všechny lidi. Bez ohledu na to, jestli se jim to líbí, či ne. Nemusí s tím rezonovat. Mají svou volbu, a já ji respekutji. Nevnucuji jim NIC! Jen vyzařují svůj klid a vnitřní harmonii. To je JEDNOTA. To je splynutí s Bohem. Jen to přijmout a BÝT.
Dvířka se mi opět otevřely. A s nimi POLE MOŽNOSTÍ.

Noc před odjezdem

Byl pátek, vlastně poslední den. Už jsem vlastně zažila všechno, co bylo důležité zažít. A pokud se to v celku vezme, bylo to úžasně vygradování. Beznaděj do poslední chvíle. A vyvrcholení, když jsem to celé vzdala. To je vlastně ta podstata. Přestala jsem "tlačit na pilu". A pak se to MOHLO rozjet. Už nebyla překážka ve mně. Jak jednoduché ...
Zítra svitne sobota a já půjdu domů. Konečně! Konečně? Chci to vlastně? Ani ne. Usmála jsem se. Věděla jsem, že je to nesmysl. Chci jít přece domů. Těším se na chvíli, kdy opustím tmu. Těšila jsem se na hru barev a vůní, které na mě venku čekali. Byla jsem zvědavá, jaké to bude.
Přišel Tomáš s denním přídělem jídla.
"Ahoj! Donesli jsem ti budík. Chceš vstát v pět a vidět svítání? "

"Jasně, Tomášku!", Zněla moje odpověď.
"Taky jsem si myslel, že budeš chtít. Nastavil jsem ti to na patou hodinu ranní. To budeš Mít tak akorát. Do půl šesté se dáš do gala a můžeš Vijít ven. Co chvíli tu máme rovnodennost a Slunce vychází tak v půl sedmé. Pěkně pomalu se bude rozbřeskovat. "
"A Tomáš, nevím, kdy přijde pro mě můj manžel. Pokud by to bylo později, můžeme se ještě promluvit? "
"Jasně, akorát, já v sobotu vstávám dopoledne."
"Dobře, vždyť já tě nebudu budit. Uvidíme. "
S tím jsme si řekli "Dobrou noc!" A já jsem šla na "kutě".
Tomáš sice vysvětlil, jak se budík ovládá, ale budu ho slyšet, když budu mít zavřené dveře? Čertík pochybnosti pracoval dokonale. Tak jsem ještě vstala a šla si otevřít dveře do chodbičky, abych to neprospala. :-)

Ranní probuzení, užívání si světla, čisté přírody a praní

Budík se ozval tak jak ho Tomáš nastavil. Já byla už minimálně hodinu probuzená a jen jsem tak čekala na jeho pípání. Myslela jsem na to, že někdo jde už možná nahoru a možná se také chystá na cestu za mnou ...
Pomalu jsem vstala, udělala si ranní toaletu, dala si čaj. Vrtalo mi v hlavě, jak bude venku teplo. Hm, asi nepříliš. Nevadí. Pokud bude třeba, přidám si více vrstev oblečení.
V hlavě se mi ještě nesla Tomášova připomínka: "Buď opatrná. Bude se ti motat hlava, tak jdi pomalu, ať neupadneš! Vedle u dveří máš polštář, můžeš na něm meditovat.“
Moje chatička - svatyně - byla ZÁPADNÍ. Nuže, pokud to vnímám správně, tak rozhodně by měla mít vchodové dveře otočené na západ. A ve čtvrtek byl úplněk. Nuže, pokud máme co chvíli rovnodennost, tak Měsíc právě v tomto čase "táhne" za sebou Slunce. Slunce tedy bude vycházet na východě a Měsíc bude oproti němu na západě. Takže, když otevřu vstupní dveře budu mít Měsíc přímo před sebou. Zhluboka jsem se nadechla - a ... OTEVŘELA JSEM.

Páni, to byl pohled! Vskutku Měsíc mi visel přímo nad hlavou. Nebylo to těžké podívat se do něj. Ofoukl mě závan čerstvého ranního vzduchu. Úžasné! Na pařezy jsem si položila meditační polštářek a šup už jsem i meditovala. Paráda! Vibrace byly silné. Koupala jsem se v Práně.

Vyhnal mě chlad. Vzala jsem si ještě jednu vrstvu a vyšla jsem na obchůzku areálu. Pěkně pomalu, nechtěla jsem se někde natáhnout! To v žádném případě. Kráčela jsem k lavičce, kterou mi Tomáš doporučil k posezení. Potom pěkně zpět k ostatním chatičkám. Tehdy, když jsem docestovala na pobyt, jsem si všimla, že na konci pozemku se ve výběhu pasou koníci. Nyní je nebylo vidět, ale bylo ještě opravdu časné ráno.
Jak jsem obcházela ostatní chatičky - svatyně - zjistila jsem, že hned ta za mou má pootevřená dvířka a před nimi jsou pánské sandály. Velmi mě vábilo na rozhovor s tím člověkem, který také dnes končil svůj pobyt ve tmě. Něco mi však naznačilo, že to není dobrý nápad. Co když ten někdo chce být sám se svými zážitky. Já bych ho jen rušila. Tak jsem se vrátila zpět.
Mrkla jsem na budík, bylo již čtvrt na sedm. Jdu zjistit, kde asi to Slunce vyjde. Nedám si ujít ten pohled na východ Slunce. Dívám se, tam mezi stromy by to mohlo být. Ano červánky se tam růžověly. Brrr. Foukal dost silný vítr a bylo mi vskutku chladno. Hledala jsem malé závětří. Našla jsem útočiště za svou chatičku. A i výhled byl dobrý. Ještě chvilku ...
A pak už opravdu vykoukla purpurová polokoule. Přesně tam, kde jsem ji čekala. Bylo to úchvatné divadlo. Bože, děkuji ti! Z hloubky srdce, ti děkuji - ZA VŠECHNO !!!

Telefonát a odchod

Po chvíli se už do Sluníčka nedalo dívat. Nuž jsem se otočila a šla oživit svůj mobil. Naskočil a já jsem vytočila Jožkovo číslo. Zvoní. A ...
"Haló", ozývá se na druhé straně.
"Tady orel! Poslušně hlásím svůj návrat do světla! ", Odpovídám s úsměvem. "Kde jsi?"
"Nooo, někde za Brnem.", Zněla neurčitě odpověď mého manžela. Byla jsem na to zvyklá a po týdenním tréninku ve tmě mě to vůbec "nevytočilo" a jeho hlas mi zněl úžasně příjemně. Kdyby mi byl řekl cokoliv, snesla bych to.
On však pokračoval dál sám od sebe: "Nuže, kolik je hodin?"
"Tři čtvrtě na sedm.", Odpověděla jsem. "A to si šikovný, když si už za Brnem!"
"No, vcelku vzato", pokračoval Jožko, "o čtvrté mě cosi probudilo a nevěděl jsem už víc spát. Bylo to velmi silné. Tak jsem vstal, oblékl se a sedl do auta. Víš co? Sbal si věci, o takové půl osmé už mohu být u tebe. "
"Dobře, dohodnuto!"

Nebylo těžké sbalit těch pár drobností. Za chvilku nebylo co dělat. Tak jsem vyšla opět ven do ranního slunce. Tehdy jsem viděla odcházet souseda z vedlejší chatičky. Kráčel ještě s jedním mužem k parkovišti. O chvíli už odcházelo tmavomodré auto dolů k výjezdu.
Bylo mi dlouho a chladno. Nechtěla jsem už být více uvnitř, žádalo si mě být venku a tak si krátit čas čekání. Sešla jsem úplně dolů k parkovišti, hledajíc závětří. Marný pokus. Tak jsem vyšla zpět za svou chatičku, kde foukalo minimálně a hřálo tam sluníčko.
Telefon jsem měla u sebe. Konečně zazvonil.
"Už jsem u brány.", Oznamoval Jožko. "Akorát, že je zavřená."
"Ano?", Divila jsem se. "Vždyť před chvilkou odešli odsud dva lidičky. Ale pamatuji si kód pro vstup, což měl Tomáš v pokynech před cestou. "
"Takové věci si pamatuješ ?, divil se Jožko.
"Inu, víš - já jsem specialista na kódy a čísla vůbec!", Odvětila jsem s úsměvem. "Vyťukej 2580."
"Počkej, a kde to tu má tlačítka? Aha! Jak si to řekla? 2580, máš ty jen pravdu! Už se to otevírá! ", Oznamoval Jožkův hlas v telefonu.
Scházela jsem opatrně dolů k parkovišti. Byla jsem tak trošku omámená. Jožko už zaparkoval naše autíčko.
Kde se vzal, tu se vzal, najednou byl při jednom jiném autě nějaký muž. Tak jsme se pozdravili a on hned: "Já jsem Tomášův otec."

"Těší nás!", Zněla naše dvouhlasém odpověď. "Víte", pokračoval můj manžel, "přišel jsem si pro manželku. Ona zde byla týden ve tmě. "
„Aha, a jak bylo? Dobře?“
"Jasně, ale už se těším domů.", Odpověděla jsem. "Jdeme pro kufr."
Ještě jsem Jožkovi poukazovala, co jsem viděla, kde byl Měsíc a kde vyšlo Slunce.
Koníci se už pásly ve výběhu. A my jsme kráčeli s mým kufrem dolů k autu. Jožko ho naložil a vytáhl svou výbavu. Vždy je štědrý, správné nápady mu přicházejí v pravý čas. I nyní vylovil tašku s "obsahem". Byly v ní naše úžasné hrušky a láhev naší předposlední mirabelkovice.
"Pojď," říká Jožko, "dáme to Tomášovi."
"Myslíš, že už bude vzhůru? Říkal, že si v sobotu rád pospí. A je jen něco po půl deváté. "
"Vyzkoušíme, když nezkusíš, nevíš.", Jožko na to.
Tak jsme prošli kolem spících kavkazkých ovčáků a zaklepali na dveře. Tomášův otec nikde. Jožko vešel do předsíně a ještě kousek dál.
"Haló!", A nikdo nikde. Zde se však objevilo malé děvčátko, které jsem si všimla při svém příchodu.
"Ahoj! Jak se jmenuješ? "
"Já jsem Sofie.", Zněla odpověď.
"Ano? A byla si už ve škole? Víš, co tvé jméno znamená? Je to z řeckého Sophia a v překladu je to MOUDROST "
"Nevím, a ve škole jsem už byla, chodím do druhé třídy. Vlastně jsem tam nebyla. Maminka se se mnou učí doma. My to máme do školy daleko. "
Tehdy se za holčičkou zjevil Tomáš. V pyžamu: "Promiňte, já jsem se právě vzbudil. Čtyřikrát jsem byl při Haničce v noci. "
"To je v pořádku, Tomáš. Já jsem se jen přišla rozloučit. Nechtěla jsem odejít jen tak bez ničeho. Není to mým zvykem. "
"A tuto je něco pod zub, Tomáši.", Podával tašku s obsahem Jožko.
"Jé a co to máme?", Divil se Tomáš.
"No, je to malý pozdrav od nás z domu. A malý dík za tvou péči, Tomáš! ", Děkoval Jožko.
"Tak ještě jednou za všechno děkuji! ", Objala jsem Tomáše naposledy.
"Šťastnou cestu! A otevřu vám. Systém vás ven nepustí! "

Nasedli jsme do auta a vydali se na cestu domů. Jožko vyprávěl, jaká byla cesta, jak si chtě nechtě prohlédl okolí, když zabloudil.
Byla jsem nejšťastnější bytost pod Sluncem. Prožila jsem svůj týden ve tmě. Toužila jsem po domově a chtěla jsem si užít návrat. Vyprávěla jsem Jožkovi různé zážitky a pocity.
Nebyla jsem úplně v pohodě. Břicho po zákroku mě ještě zlobilo, noha bolela, ale kdesi ve mně stále znělo: Si Láska, důvěřuj a užívej si.
Netoužila jsem po telefonování s ostatním světem. Bylo tu něco, co jsem potřebovala strávit. Utřídit si to nějak v hlavě, v duši.
Doma jsme přistáli o jedné odpoledne. Pejsek nás přivítal, těšil se, že nás opět má. Kdyby tak uměli mluvit, ty naše zvířátka.
Už jsem i měla naplánováno, co uvařím, vždyť nebudeme přece hladoví.
"Pojď, pozdravíme naši dceru.", Říká Jožko.
"Dobře", já na to. Kráčíme k jejich domu.

Otevíráme a hned bylo jasné, že jdeme právě včas. Právě začali obědvat. "Nedáte si s námi?", S upřímnou radostí zve naše dcera ke stolu.
"Inu, neřeknu NE!", Usmívám se.
A už i mám před sebou talíř nejlepší domácí fazolové polévky. Byla božská, děkuji ti Bašenka! Nikdy ti to nezapomenu, znělo mi v duši.
Byly to kouzelné chvilky plné nefalšované radosti z vítání se po týdenní nepřítomnosti!

Potom jsem už jen vybalila a napsala dvěma lidem. Přítelkyni, která si dělala o mě vážně starosti, protože jsem jí neodpověděla ani na SMS-ku ani na volání. Promiň mi to, drahá!
A s obavou v koutku duše jsem poslala zprávu Palkovi, o návratu. Odpověděl mi a druhý den v neděli jsme se slyšeli.
Mise byla splněna. Láska proudila, já jsem důvěřovala, a užívala si přítomnou chvíli. A konečně jsem si dovolila VĚŘIT SI SAMA SOBĚ!

Logo 7 dní v tme

7 dní ve tmě

Vystresovaný? Manažer? Vrcholový sportovec? Nabízíme vám na míru vyrobené stres management a meditační semináře!

Hudba a slova jsou sice zvuky, ale prostřednictvím nich je možné vytvořit i ticho, klid a pohodu.
ZDE si můžete koupit naše meditační .MP3!

TU: Meditace, Meditační semináře.

Vystresovaný? Manažer? Vrcholový sportovec? Nabízíme vám na míru vyrobené stres management a meditační semináře!

Vše o meditaci.

ZDE si můžete koupit naše meditační .MP3
na iTunes...

Cítíte se frustrovaně, bez motivace, bez energie a nevíte proč? Takové pocity často pramení z určitého vzorce chování, trendů nebo určitého stereotypu, kterým se poddávají, aniž jsme si toho všimli. Tyto vzorce chování a stereotypy umíme změnit a ovlivnit tak, abyste vědomě ovlivňovali svůj život více pozitivní než negativní. Můžete dosáhnout všechno, pokud do toho vložíte svého ducha a své srdce. A my vám s tím pomůžeme!

Zavolejte nám nebo nás kontaktujte e-mailem. Těšíme se na vás!

Bílá magie - úspěšně, osobně a individuálně.

Cítíte se frustrovaně, bez motivace, bez energie nebo jste před syndromem vyhoření? Takové pocity často pramení z určitého vzorce chování, trendů nebo určitého stereotypu. Tomu všemu se neuváženě poddávají. Díky našim mnohým meditačním seminářem vám můžeme pomoci žít svůj život v radosti, rovnováze a harmonii se sebou samým.

Na problému pracujeme magicky tak dlouho, dokud není vyřešen. Po celou dobu zůstáváme s klientem v kontaktu. Můžete nás navštívit i osobně za účelem rozhovoru nebo společné meditace.

Centrum pro bílou magii

Přijďte a prociťte hluboký duchovní mír našeho chrámu. Najděte rovnováhu, mír a novou inspiraci v našich posvátných prostorách. U nás zažijete konzultace zaměřené na vás problém jakož i meditační semináře a pravidelné přednášky o bílé magii, o voodoo a duchovních otázkách.