Poslední jazda
/02/20 Kategorie: Čas
Taxikář z New Yorku vypráví: Přišel jsem na zadanou adresu a zatroubil jsem. Po několika minutách čekání jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odejít, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal jsem na dveře. "Chviličku", ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhne po zemi. Po dlouhém čekání se dveře otevřely. Stálá přede mnou malá, přibližně devadesáti žena. Byla oblečená v hedvábných šatech a měla klobouček se závojem, jako v nějakém filmu ze čtyřicátých let.
Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo již po mnoho let nebydlel. Veškerý nábytek byl zakrytý ručníky. Stěny byly prázdné. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnky ani nějaké ozdůbky. V jednom rohu stála kartonová krabice plná fotografií a skleněného nádobí.
"Pomohli byste mi odnést ten kufr do auta?", Požádala mě. Odnesl jsem kufr do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě. Chytila se mě za ruku a pomalu jsme šli k autu. Neustále mi děkovala za laskavost. "To přece nic není", řekl jsem jí, "snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé mámě".
"To si opravdu velmi dobrý chlapec", řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, jestli bychom mohli jít přes centrum. "To ale není nejkratší cesta", upozornil jsem ji. "Ach ano, já vím", řekla. "Já se nespěchám. Jsem na cestě do hospice".
Byl jsem překvapen a podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. "Už nemám žádnou rodinu", pokračovala velmi tichým hlasem. "Lékař řekl, že už mi nezbývá mnoho času". Pomalu jsem natáhl ruku a okamžitě jsem vypnul taxametr. "Jakou cestou byste chtěla jít?", Zeptal jsem se.
Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem kdysi žili jako novomanželé. Pak mě přivedla k skladu nábytku, ve kterém byla kdysi taneční sál, kam chodila tančit ještě jako malá holčička. Občas mě požádala, abych zabrzdil před konkrétní budovou nebo uličkou. Neřekla nic, ale pouze se tam dívala.
Seděla schoulená v koutku, bez slova. Najednou řekla: "Jsem už unavená, asi půjdeme". Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí. Jakmile jsem zastavil, přišli k autu dva ošetřovatelé. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli na ni už čekat.
Otevřel jsem kufr na autě a zanesl jsem jí malý kufřík ke dveřím. Žena už seděla na kolečkovém křesle. "Kolik jsem vám dlužná?", Zeptala se a vytáhla svou kabelku. "Nic", řekl jsem. "Vždyť si musíte vydělávat na živobytí", namítla. "Mám i jiných pasažérů", odpověděl jsem.
Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a vřele jsem ji objal. Ona mě také pevně objala. "Daroval si staré ženě trochu štěstí", řekla. "Děkuji ti". Stiskl jsem jí naposled ruku a odešel jsem. Dveře za mými zády se zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života ...
"To si opravdu velmi dobrý chlapec", řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, jestli bychom mohli jít přes centrum. "To ale není nejkratší cesta", upozornil jsem ji. "Ach ano, já vím", řekla. "Já se nespěchám. Jsem na cestě do hospice".
Byl jsem překvapen a podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. "Už nemám žádnou rodinu", pokračovala velmi tichým hlasem. "Lékař řekl, že už mi nezbývá mnoho času". Pomalu jsem natáhl ruku a okamžitě jsem vypnul taxametr. "Jakou cestou byste chtěla jít?", Zeptal jsem se.
Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem kdysi žili jako novomanželé. Pak mě přivedla k skladu nábytku, ve kterém byla kdysi taneční sál, kam chodila tančit ještě jako malá holčička. Občas mě požádala, abych zabrzdil před konkrétní budovou nebo uličkou. Neřekla nic, ale pouze se tam dívala.
Seděla schoulená v koutku, bez slova. Najednou řekla: "Jsem už unavená, asi půjdeme". Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí. Jakmile jsem zastavil, přišli k autu dva ošetřovatelé. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli na ni už čekat.
Otevřel jsem kufr na autě a zanesl jsem jí malý kufřík ke dveřím. Žena už seděla na kolečkovém křesle. "Kolik jsem vám dlužná?", Zeptala se a vytáhla svou kabelku. "Nic", řekl jsem. "Vždyť si musíte vydělávat na živobytí", namítla. "Mám i jiných pasažérů", odpověděl jsem.
Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a vřele jsem ji objal. Ona mě také pevně objala. "Daroval si staré ženě trochu štěstí", řekla. "Děkuji ti". Stiskl jsem jí naposled ruku a odešel jsem. Dveře za mými zády se zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života ...